Filmové večery současného surrealismu Únor – březen 2012 Dramaturgie: František Dryje
V souvislosti s rozsáhlou retrospektivní výstavou současné Skupiny česko-slovenských surrealistů JINÝ VZDUCH, která probíhá od 10. února do 4. dubna v Křížové chodbě Staroměstské radnice v Praze, uvádí kino Ponrepo (Bartolomějská 11, Praha 1) cyklus filmových představení:
I. JAK PŘEŽÍT ŽIVOT VE SPÁNKU JANA ŠVANKMAJERA
úterý 7. února, 20.00 hod.
Sen o snu Režie: Marika Pecháčková
Dokument vznikal během natáčení Švankmajerova filmu Přežít svůj život, ale nebyl koncipován jako typický film o filmu – spíše jde o svérázný portrét snícího režiséra při práci. Snímek by mohl být vnímán mimo jiné i jako ilustrace k slavné maximě básníka Pierra Reverdyho, který – vždy před tím, než se uložil ke spánku – vyvěšoval na dveře svého bytu ceduli s nápisem: „BÁSNÍK PRACUJE“. ČR, 23 minut, 2010
Přežít svůj život (Psychoanalytická komedie)
Námět, scénář, režie: Jan Švankmajer
Sen je druhý život. Tak to řekl „prokletý“ básník Gérard de Nerval. Ve filmu to Evženovi oznamuje jeho milenka.
A život je dvojznačný, jak k tomu dodává Švankmajer. Konkrétně vzato je tragikomický. Už proto, že se o něco snažíme, a přitom je všechno předurčeno, pochopitelně zcela náhodně: „Všechno naše poznání je vlastně jen vzpomínání si na to, co jsme zdědili,“ konstatuje pan Fikejz, fotograf na odpočinku, který namísto házení kousků housky labutím krmí v ústavním županu hadočlověka žábami. Fikejz ve filmu reprezentuje úlohu moudrého starce, úlohu, z jejíhož rádoby sentimentálního ztvárnění, navíc v rámci komedie, bude jistě leckterému divákovi naskakovat husí, ne-li krokodýlí kůže.
Možná mu to však připomene jiné momenty z téhož filmu, v nichž vystupuje „naopak“ jakási špinavá bezdomovecká babizna (celkem vzato jedna z nejzajímavějších postav filmu). Ta vozí ulicemi Evženových snů kočárek s podivnými nemluvňaty (kamna, obří vejce apod.) a prohlašuje se za boha, za velkého Mogula, ba dokonce za Napoleona a Karla Marxe, čímž před ostražitým pohledem MUDr. Holubové jasně odhaluje svou pravou totožnost: babizna je Evženovým superegem. (Svědčí o tom též vzrušující genderová ambivalence, s níž babizna v Evženově snu vyřvává: „Chceš mě podplatit, ty grázle? Jsem nepodplatitelný!“) – Dvojznačná, tragikomická povaha událostí filmu tvoří velmi závažné poselství ohledně jeho podezřelé veselosti: i smích je svrchovaně vážná věc, a přitom – i vážná osudovost je k smíchu.
A hlavně: to vše naráz, v jednom a tomtéž okamžiku. Bruno Solařík Kamera: Jan Růžička, Juraj Galvánek, střih: Marie Zemanová Hrají:Václav Helšus, Klára Issová, Zuzana Kronerová, Emília Došeková, Daniela Bakerová, Pavel Nový,
Jan Počepický, Jana Oľhová, Karel Brožek. ČR/SR 2010, 105 minut
Večer a diskusi uvede Jan Švankmajer
II. NEDOSLOVITELNÝ VATERLAND DAVIDA JAŘABA
úterý 14. února 2012, 20.00 hod.
Vaterland – Lovecký deník
(Dobrodružný thriller s prvky černé komedie)
Námět, scénář, režie: David Jařab
„Chtěl jsem použít některé reálie a lokality, aby v sobě nesly určité emoce, pocity rozpadu, nevyřešené historie, něčeho nedosloveného, ale v zásadě mi šlo o to předvést určitý střet jiného chování a jiných zvyklostí bez ohledu na to, jestli jde o střet aristokratů a obyčejných lidí, Čechů a Němců, lidí a zvířat. Nechci to jasně někam ukotvit. Tím by se ztratila určitá nadčasovost té výpovědi. Proto chvílemi vypadá krajina jako někde v Jižní Americe nebo Austrálii, zní různé hudby a děje se dobrodružství, které by normálně bylo u nás nepředstavitelné. Ale tím, že se posune sem, do střední Evropy, to najednou dostává zvláštní ráz. Téměř koloniální dobrodružný příběh z počátku 20. století je najednou tady
a dnes. Vždyť přece vidíme, jak se situace neustále kolem nás mění. Je třeba ji jenom vidět jinou optikou. Snažím se dělat to zábavně, ale je za tím samozřejmě spousta nezodpovězených otázek. Otázek, které mě zajímají, ale neznám na ně odpověď. Mísí se tedy několik věcí dohromady: dobrodružný a svým způsobem napínavý příběh (tedy věc docela atraktivní) s jakousi nejasnou výpovědí o stavu světa. Ale myslím, že ti diváci, kteří nebudou chtít proniknout zcela dovnitř filmu, můžou se v klidu nechat unášet ,jenom‘ příběhem. Výklady ať si učiní každý dle svého gusta. Možností je tam spousta.“ David Jařab
Hrají:Karel Roden, Petr Forman, František Řehák, Vasil Fridrich, Dana Poláková, Marek Daniel, Roman Zach Kamera: Marek Jícha, střih: Jan Daňhel
ČR, 97 minut, 2004
Uvede David Jařab Diskuse po projekci za účasti autorů
Hladomorfy Digitální animace Martina Stejskala:Hladomorf 1997, Křovinořez 2004, Šramoty šrotu 2004,
Doutník k neukouření 2005, Výhled do krajiny 2006, Závěr - morf
„Dávám přednost cestám až ,za zrak‘, asi tak, jako se chodí za školu. Tam se občas ještě dají potkat autentické přízraky a velmi lehce tam dochází ke spikleneckému srozumění s podobně naladěným cestovatelem. Je mi úplně jedno, jakými prostředky se tam cestuje, a proto používám už sedm let i počítač. Když jsem se s ním před lety seznamoval, napadlo mě něco na způsob neskromného kréda, že bych chtěl jeho prostřednictvím ,vstoupit do svých obrazů‘. Domnívám se, že jde nejdřív právě o tu nešťastnou virtualitu, které se mnoho mých kolegů vysloveně štítí, a proto jsou ochotni se počítačů dotýkat jen koncem příslovečného klacíku (byť virtuálního). Například takové ,fázované iluze‘, jak jim říkám, zachycující prostředkující stavy iluzivního nebo pseudohalucinačního fenoménu rozvinutého v čase, se podobají dnešnímu počítačovému morfingu. Vytvářel jsem je mnoho let předtím ručně a velmi pracně. Ale ukazuje se, že toto srovnání je i není platné: jakkoliv výkonný superpočítač přitom nezkalkuluje aberace, psychologické okliky, meandry a nenadálé ikty (přerušení).“ Martin Stejskal
Námět, scénář, 2D a 3D animace, morfing, střih: Martin Stejskal, hudba: Jakub Effenberger, Michal Beneš, Ineditní produkce, 21 minut
Chiméry Jana Švankmajera/ Les Chiméres
de Jan Svankmajer
Režie: Michel Leclerc, Bertrand Schmitt
Dokument nejen o filmové tvorbě Jana Švankmajera, o jeho životě a spolupráci s malířkou Evou Švankmajerovou,
i o hledání pravého Otesánka v šumavských hvozdech i uvnitř nás samých...
Francie/ČR, 58 minut, 2000
Dva krátké filmy Jana Švankmajera
Konec stalinismu v Čechách
Námět, scénář, režie a výtvarník: Jan Švankmajer
Animovaná groteska o ne/moci fatality a fatlitě moci. Dějiny stalinismu a přechod od mrtvolného pozdního socialismu k zombii raného kapitalismu
v českých zemích hranolem nemilosrdné vířivky Švankmajerova filmového jazyka.
„Scénář Jídla vznikl v sedmdesátých letech, tedy v době hluboké normalizace, a proto nemohl být realizován. Mocenská klika v něm viděla zkarikovanou podobu svého ekonomického, společenského a morálního debaklu. Ale podle mne má scénář ještě další smyslové polohy a vrstvy. Film lze vykládat v té nejobecnější rovině jako protest proti hladu na jedné straně a nesmyslnému plýtvání na straně druhé, které může vést až ke sebezničení. Ano, tato civilizace žije na úkor nejen široké vrstvy společnosti, ba i celých etnik, ale i na úvěr dalších pokolení. Žije a cpe se na dluh, ať to stojí, co to stojí. Ale tento scénář v sobě obsahuje i mou ryze soukromou, zcela osobní, intimní rovinu. Odráží totiž moji dětskou averzi k jídlu, proti železitému vínu, které do mne rodiče cpali, aby zvýšili mou chuť k jídlu, aby mne přivedli
k pragmatickému smíření s tímto světem.“ Jan Švankmajer Kamera: Svatopluk Malý, animace: Bedřich Glaser, Hrají: Ludvík Šváb, Josef Fiala, Jaromír Kallista, Jan Kraus, Pavel Marek, Karel Hamr, Bedřich Glaser
ČSFR/Francie, 17 minut, barevný, 1992
Večer uvedou: Bertrand Schmitt a Jan Švankmajer Po projekci diskuse za účasti autorů
IV. ANATOMIE–MYSTÉRIUM–IRONIE : HLAVA–RUCE–SRDCE
úterý 28. února, 20.00 hod.
Hlava–ruce–srdce (Film o lásce bez lásky, válce bez války a magii bez kouzel)
Námět, scénář, režie: David Jařab
Od počátku je zřejmé, že děj filmu, ačkoli je prostoupen stálým napětím, není až tak podstatný, jednotlivé dějové peripetie a zvraty jsou podřízeny všeprostupující hře fatality a tajemství, které ovšem není explicitně pojmenováno, tím méně odhalováno či odhaleno, akční pronásledování, pátrání
a rozuzlení, typizující narativní stereotypy například thrilleru (zde bychom tedy měli srovnávat s mysteriózním thrillerem typu Šifry mistra Leonarda apod.) se nekoná – anebo, přesněji řečeno, je transponováno do polohy jakéhosi permanentního, dalšího a dalšího absurdního vrstvení a zcizování, tedy do procedur, jež predikovaný skrytý význam všech podivností a fantasmagorií neobjasňují, jen dále zatemňují. Podobně jako ve Vaterlandu, kde hlavní dějovou linii tvořil průběh rituálně pojatého lovu na záhadné bytosti kostrouny, i v přítomném filmu pracuje Jařab metodou ironické výrazové sebereflexe, jež vnější atributy filmového vyprávění stylizuje v několika rovinách současně: zdůrazněná monotonnost, nevzrušivost a melancholická vážnost dialogů či monologů, které postavy vedou, by mohla být často vnímána jako tradiční parodická figura, kdyby zároveň – tedy nikoli nespojitě – nevytvářela vlastní paralelní, autonomní svět, v němž platí jiná, možná nějak podstatnější pravidla než ve světě, který známe.
Obsah oněch promluv totiž koresponduje se stylizovanou (v podstatě antipsychologickou) závažností projevu jen někdy – vzápětí, během jediné repliky, sdělení plynule přechází v nonsens či ve fantastickou imaginativní představu anebo také v naprosto civilní, banální poznámku. Takové nehorázné prolnutí vysokého a nízkého, tragického a komického připomíná například dílo Davida Lynche – k němuž byl ostatně Jařab při svém debutu některými kritiky vztahován – zejména z období Twin Peaks, v němž Kyle McLachlan v roli agenta Coopera také s naprosto vážnou tváří, prodchnutou nadšeným odhodláním, pronáší mysteriózní formule a přitom jedním dechem denuncuje i rehabilituje pokleslou dikci těch nejtuctovějších tv seriálů. Zmíněný reflektující a sebereflektující, sebe/parodický princip, jenž vzápětí sám sebe popírá – anebo naopak rozšiřuje sémantické pole díla, tj. vztahuje se k vnějšímu světu stejně jako k různým způsobům jeho uměleckého pojednání –, tvoří bezesporu markantní, charakteristický rys Jařabova filmového vyjadřování. František Dryje
Kamera: Marek Jícha, střih:Jan Daňhel, hudba: Petr Haas Hrají:Viktorie Čermáková, Roman Zach, Martin Finger, Ivana Uhlířová, Jiří Schmitzer, Alois Švehlík ad.
ČR, 110 minut, 2010
Uvede David Jařab Diskuse po projekci za účasti autorů
V. „I HROŠI UMĚJÍ TANCOVAT...“
úterý 6. března, 20.00 hod.
Le Dernier des immobiles / Poslední z nepohyblivých
Námět, scénář, režie: Nicola Sornaga
Nikola Sornaga, mladý režisér hrající na ukulele, se rozhodl natočit film o francouzském básníkovi Matthieu Messagierovi, jednom z autorů slavného Elektrického manifestu s víčky sukní z roku 1971 a autoru sbírky Orant (1990), jejíž četba jej hluboce poznamenala. V doprovodu dosti neuvěřitelného natáčecího týmu se vypravuje za básníkem, který je odkázán na kolečkové křeslo a který přitom cestuje prostřednictvím slov, obrazů, pohlednic
a vytváří imaginární kontury „země Trêlles“.Kolem nepohyblivého básníka se střídají a pohybují přátelé, pamětníci
a chvilkové známosti v burleskním běhu proti času a střídání ročních dob. To, co zdánlivě začíná jako opravdově-falešný dokumentární film, se postupně stává iniciační cestou a vybarvuje se v lyrickou epopej, v „ódu na ony malé okamžiky věčnosti bezprostředně vyrvané olovu každodennosti“.Setkáváme se v ní s „Johnny Weissmuller Band“, krásnou banditkou přepadávající dostavníky, filosofujícím filosofem, stínem Nietzcheho, básníkem cyklistou, jogínem pískovišť, bývalými „elektrickými“ básníky a dozvídáme se, že hroši umějí tancovat. Bertrand Schmitt
Kamera: Georges Leurquin a Joseph Guérin Účinkují: Matthieu Messagier, Nicola Sornaga, Michel Bulteau, Jacques Ferry, Alain Fride, Thierry Beauchamp, Pierre Péchin, Patrick Chauveau
a Dinara Droukarova (v roli Diany) Francie, 103 minut, 2004
Uvedou Nicola Sornaga a Bertrand Schmitt Diskuse po projekci za účasti režiséra
VI. VEČER EXPERIMENTÁLNÍCH FILMŮ
úterý 13. března, 20.00 hod.
1. Jan Daňhel a Martin Čihák: Naše zahrádka (15 min.)
2. Martin Ježek: Druhá liga (25 min.)
3.Jan Daňhel a Martin Ježek: Raketa lásky (28 min.)
